Po delší přestávce jsme se zase jednou zúčastnily tradičního Přechodu Brd. Výprava byla v poměrně komorním počtu, což ovšem nebylo celkové atmosféře vůbec na škodu. Z doubravecké zastávky nás tedy vyrazilo sedm křehkých dívek – Tygřík a Klárka, Smolda, Hapla a Koalka a Heda a Štěpka – v doprovodu udatných Jestřábů – Grizzlyho, Martina, Štípa s Daníkem a vlčete Vaška.
Z Řevnic jsme se vydali dobře známou a léty prověřenou trasou směrem na Kytínskou louku. Cestu nám zpříjemňoval hovor na mnoho zajímavých témat, které se ovšem periodicky vracely k plánu Jestřábů někde nahoře přespat. Dalším vděčným tématem je rozpoznávání dřevin. Světluší zoufalé pohledy signalizovaly nejistotu ohledně druhu stromu. Haplin zoufalý pohled signalizoval neschopnost vzpomenout si, jak se ten strom řekne anglicky. Buď lepší dnes než včera – česky už to snad umí.
Po náročném velehorském stoupání (v případě Vlaštovek a Vaška), případně vycházce (Martin a Grizzly), jsme se dostali na vyhlídku nad jezírkem. Tady si zasloužilí dali doušek čaje a dopřáli si chvíli příjemného hovoru, mladší pak – zejména Tygřík – lítaly kolem, pokřikovaly, katapultovaly sušenky a víčka termosek do neuvěřitelných vzdáleností a dělaly všechno pro to, aby spadly ze skály dolů.
Radši jsme šli dál.
Nebo spíš klouzali dál, protože cesta si v ničem nezadala s hokejovou arénou. Zrovna v tomhle okamžiku se objevily na obzoru postávající skupinky skautů, které pilmě měnily kartičky. Manévrování na klouzající cestě bylo dosti komplikované a vedlo k nejistým pohledům na obou stranách.
A pak už se před námi rozprostřela Kytínská louka. Světlušky vydaly bojový pokřik a vrhly se měnit kartičky. Smolda vydala bojový pokřik a postavila se do frony na párek v rohlíku. Hapla s Koalou měnily kartičky s občasnými zájemci a Štěpánka se oddala rozhovorům.
Jak se blížilo poledne, pociťovala většina výpravy teplý párek v rohlíku jako neodolatelné lákadlo. Takže na zpáteční cestu jsme vyrazili lehce opatlané horčicí, a v některých případech ještě posypané cukrem, který opadal z palačinek.
Cesta zpátky vedla přes svah s vysídleným kostelíčkem a křížovou cestou a pak podél potoka pořád dolů do Řevnic. Tentokrát jsme během cesty hrály Hádání zvířátek. Hapla byla shledána pro tuto hru nekompetentní, neb nedokáže položit normálnější otázku než „Je to strunatec?“ (Ne, tygr není strunatec. Velká kočka, ano. Šelma, možná. Ale strunatec?)
Zcela v rámci tradice byla cesta zakončena sprintem na vlak, který jsme ale nakonec stihly a v pořádku dojely domů.
